Invisible /2/

Přesto, že jsem slíbila tento díl Andymu, a že tohle není ItaSasu, chci toto věnovat Ziky, protože přestože ji neznám ani hodinu, jsem do ní finálně zblázněná. Taková náhoda, že si mě někdo tak skvělý přidá na fejsbuku jen díky jménu a mým vlasům, a pak obě zjistíme, že máme stejnou yaoi úchylku.. je opravdu dokonalá. A beztak jí tu adresu nedám a tak nikdy nezjistí, že to bylo pro ni, ale to je jedině dobře XD

Satsuchi stál před dveřmi svého bytu a s klíčem v hodlal už pět minut odemknout. Když uslyšel Hatsumi, jak chodí po předsíni, poklesla mu hlava a před očima znovu viděl Kitsuho s jeho mrazivým pohledem. Dveře se prudce otevřely a Satsuchi odskočil k výtahu.
"Ha.. Hatsumi!" zakoktal.
Hatsumi stála ve dveřích a bezradně se snažila nerozkřiknout se. Nadechla se, udělala krok k Satsuchimu a hlubokým pohledem se mu zadívala do očí.
"Nezvedal jsi mi telefon. Jen tak jsi odešel a nebral mi to." řekla s mírnou panikou v hlase a rozklepala se jí brada.
Satsuchi zavrtěl hlavou a podíval se do země. "Promiň, nevšiml jsem si toho." řekl tiše.
"Co se to děje, Satsuchi?" zeptala se zmateně Hatsumi a pohodila blonďatými vlasy.
"Pojď prosím dovnitř." řekl Satsuchi a obešel ji. Hatsumi se nervózně otočila a vkročila za práh bytu. Zabouchla dveře a znovu se vyděračky podívala na Satsuchiho.
"Řekneš mi, co se děje? Máš jinou?" ptala se rychle a naléhavě máchala rukama okolo.
Satsuchi si vzpomněl na extázi, kterou zažil s Kitsuem a na jeho něžné polibky. "Ne. Neblázni, Hatsumi, prostě jsem byl na té zkoušce."
Dívka vypadala, jako by se jí neskutečně ulevilo, ale vzápětí znovu nahodila podezíravý obličej. "Proč jsi mi to neřekl?" naléhala.
Satsuchimu znovu před očima přeběhl obrázek nádherného Kitsuho líbajícího jeho rty a chvíli neodpovídal.
"Na něco se ptám." přerušila jeho vzpomínku Hatsumi.
"Nech mě být." odsekl Satsuchi a odstrčil ji ke zdi. Prošel chodbou a čekal, že se Hatsumi naštve a odejde, ale ona za ním dál kráčela a křičela heslovité věty jako třeba "Řekni něco!" nebo "Nech toho divadla!", přičemž měl Satsuchi chuť otočit se a poslat ji neslušným způsobem pryč.
"Hatsumi, to stačí." řekl klidně, ale stále neměl sílu otočit se k ní čelem.
"Mně to nestačí." řekla sobecky a založila ruce v bok.
"Tak můžeš odejít. Aspoň pro dnešek." podotkl Satsuchi a zcela klidně se jí podíval do očí, ačkoli se uvnitř cítil jako ten největší parchant na světě.
Hatsumi se otočila, sebrala svoje klíče z botníku a práskal dveřmi.
Satsuchi chvíli stál na místě a přemýšlel o tom, co bude do budoucna znamenat to, co právě udělal. Po pár minutách se povrchně pousmál a šel k lednici, odkud vytáhl zbytek včerejší večeře a najedl se. Celý večer se díval z okna a v hlavě se mu křížily skoro dvouleté vzpomínky na Hatsumi s pár minutovými vzpomínkami na Kitsuho. Přišlo mu jako věčnost, líbat ho. A přišlo mu jako nic, být s Hatsumi. Přistihl se, jak ji zavírá do šuplíku někde v hlouby své hlavy a ihned vytáhl z kapsy telefon. Docela se divil, že mu ani nenapsala zprávu, ale nechal to být a zapnul televizi. Po chvilce sledování zpráv o jakémsi loupežném přepadení zaklonil hlavu, zavřel oči, a pokoušel se vybavit si ten pocit, když měl Kitsuho na milimetr u těla. V břiše jako by mu létaly stovky motýlů teplých barev. Cítil teplo jeho těla na dotek blízko, ale když otevřel oči, nikde nikdo. Rozhlédl se po místnosti a promnul si oči. Už byla skoro tma a pokoj byl tajemně černobílý. Chystal se žít věčně? Věčně sám, věčně s Hatsumi? Snažil se přijít na to, co se děje. Ale pořád jen pociťoval ten pocit, jako když ho Kitsu probodával pohledem. Tělo se mu zachvělo a rychle se otočil k oknu. Přišel si úplně jinak než kdy jindy. Panické pocity ovládaly jeho tělo a celý se klepal. Došel ke košíku ležícím na kuchyňské lince, vytáhl prášky na spaní a rovnou dva spolkl. Cestou do ložnice si sundal triko a pohodil ho na zem, rozepnul si kalhoty a pokusil se z nich vyskákat, ale nakonec si je sundal až sedíc na posteli, kde na sebe následně natáhl kalhoty od zeleného pyžama, co dostal od Hatsumi k vánocům. Položil se do peřin, přikryl se a zavřel oči. Stále viděl jen jednu a tu samou scénu, která se opakovala dokola. Pořád, pořád a pořád. A když najednou rychle otevřel oči, bylo ráno. Satsuchi nebyl schopen pochopit, jak noc mohla tak rychle oběhnout, ale při vstávání z postele naprosto zapomněl na jakékoli otázky tohoto typu. Otráveně došel ke dveřím, čekajíc, že Hatsumi už s prosbami stojí u botníku a omlouvá se, ale když se vyklopýtal z pokoje, všude bylo pusto a ticho. Podiveně se zasmál a došel do koupelny, aby si vyčistil zuby a udělal něco se svojí rozčepýřenou hlavou. Pohlédl na sebe do zrcadla a spatřil vybledlý obličej, lemovaný blond vlasy, které sice nebyly v moc dobrém stavu, avšak stále byli krásné. Satsuchi se zavřel do sprchového kouta a dopřál si ranní uvolnění nočního stresu horkou vodou.
Po pár minutách vyšel z koupelny, skoro probuzený a dokonale vonící, procházejíc okolo předsíňky, uslyšel zhurta někoho klepat.
Hatsumi.. řekl si a se pousmál směrem ke dveřím. Pyšně zvedl hlavu a nakráčel k nim. Pohotově otevřel a stoupl si na práh. S výsměšně zavřenýma očima byl najednou popaden a vtáhnut zpět do bytu. Když prudce otevřel oči, znovu cítil ten pohled. Dveře bouchly a bytem neznělo nic jiného než hrozivé ticho.
Před Satsuchim nestál nikdo jiný než Kitsu. Znovu ho probodával chladnýma očima a tentokrát mu držel ruce nad hlavou, v dostatečné vzdálenosti, aby s nimi nemohl za žádnou cenu pohnout. Kitsu se k němu čím dál víc přibližoval a za chvíli se jejich těla znovu dotýkala. Satsuchi se snažil uhnout pohledem, ale mysl ho nutila dívat se přímo do těch vražedných očí.
Kitsu ho tělem naprosto zmáčkl ke zdi a zprudka se přisál k jeho rtům. Jazykem útočil uvnitř jeho úst se snahou o nadvládu a skvěle bodoval. Dostal se stehnem mezi Satsuchiho nohy a pomalu zatlačil na jeho přirození. Zvedl hlavu od Satsuchiho rtů a čekal na jeho reakci. Ten si naprosto hystericky kousal spodní ret a pohledem plným touhy se snažil donutit Kitsueho, aby pokračoval. Ten se jen s výsměchem olízl a znovu zatlačil stehnem na ono místo. Satsuchi se vrhl dopředu za ním, ale Kitsu ho jen silněji podržel a o kousek odstoupil, aby k němu nebyl přístup.
Satsuchi se ještě párkrát pokusil dostat se ke rtům toho odporně nádherného hráče této šíleně podlé hry, ale pak se poddal a klidně stál, pořád se kousající do rtu.
Kitsu se ignorantsky zasmál a opět z němu přistoupil. Sklonil hlavu a zahryzl se mu do krku. Satsuchi zasyčel, ale po krátké bolesti následovala skvělá úleva a extáze. Když se Kitsu narovnal, ani sekundu neváhal  a vrhl se po jeho rtech. Všiml si, že v něm zavládlo překvapení, a že nic takového nečekal. Ale Satsuchi stále dorážel a nakonec byly i jeho ruce puštěny a bylo jim svoleno roztrhnout knoflíky od Kitsuho košile. Ten mezitím obě ruce nechal zaplout do Satsuchiho vlasů a neovladatelně znovu kontroloval to, co se dělo, krom strhávání jeho vlastní košile. Když ucítil Satsuchiho ztopořenou chloubo u svých nohou, přestal ho líbal a usmál se. Vyděšený a stydící se Satsuchi uhnul pohledem. Kitsu se naklonil k jeho uchu a vlídně zašeptal: Jsi úžasný..
Jemně ho kousl do lalůčku a jazykem mu sjel až k pupíku, kde ho políbil a  rukama ho poškrábal na zádech. Satsuchi ho zvedl z podřepu a cestou plnou polibků ho doslova dostrkal do ložnice na postel. Tam mu ovšem byla dominance znovu sebrána a byl hrubě povalen na postel. Znovu cítil ten chladný pohled a hledal v Kitsuových očích touhu. Neviděl nic, jen chladný bezcit. Znovu byl několikrát donucen vyčkat si na polibek, a po chvíli opět cítil ten jemný dotek jeho vlasů. Jakmile věděl, že mu jsou stahovány kalhoty od pyžama, trhl hlavou a se zjevným zděšením v očích pozoroval každý Kitsuho pohyb. Ten jen začal pomalu sklánět hlavu níž a níž, až držel Satsuchiho úd v ústech. Zprvu ho jen něžně laskal a hrál si sním, a pak začal pravidelnými pohyby jezdit nahoru a dolů. Pomalu, stále pomalu, a pak rychleji a rychleji. Satsuchi zaklonil hlavu a se sténáním se chytl oběma rukama rohů polštáře, na kterém byl položený a klepající záda se mu zvedala stále výš a výš, jako by chtěl udělat most. Ve finále se zaklonil a vydral ze sebe sten, který se za žádnou cenu nepodobal ničemu, co kdy zažil s Hatsumi a který napovídal, že vyvrcholil Kitsuemu do úst. Chviličku jen bezvládně ležel a snažil se oznámit si, že je to realita, ale pak se posadil a položil se na znovu chladně pohlížejícího hocha. Snažil se mu vnutit se, ale on ho jen odstrkoval a uhýbal. Satsuchi přestal naléhat a znovu se posadil do pozoru. Chvíli sledoval, jak Kitsu leží na bílém prostěradle a chuť znovu ho cítit u sebe byla silnější než chuť cokoli říct. Mlčel. Ti dva vlastně neprohodili ani větu.
Kitsu zvedl hlavu a poprvé se usmál. "Mám hlad." řekl a slezl z postele. Satsuchi jen vyvalil oči a nandávající si trenky, hopsal za ním do kuchyně. Jeho příjemný hlas mu zněl v hlavě jako zvony. Sledoval každý jeho sebemenší pohyb a cítil se jako v nebi. Vyndal ze skříňky nad linkou dva rohlíky a z lednice máslo a marmeládu. Měl neskutečnou chuť na marmeládu, na něco tak sladkého, jako byla ona extáze, ve které byl ještě před pár minutami. Všiml si, že si Kitsu prohlíží fotku na zdi, kde byl s Hatsumi u vodopádu a oba se vesele usmívali.
"Tvá dívka?" zeptal se.
"Ano." odpověděl hanebně Satsuchi a s namazaným rohlíkem došel až ke Kitsuemu. Čím byl u něj blíž, tím víc se mu svíralo srdce. Když mu rohlík podával, cítil jeho prsty na svých rukou a začervenal se. Kitsu se znovu pousmál a sedl si na židli.
"Nemusíš se stydět." řekl a ukousl rohlíku. Červená marmeláda mu zůstala na horním rtu, a se smíchem si ji olízl.
"Je tu spousta věcí, za které bych se měl stydět." odpověděl zamyšleně Satsuchi.
Kitsu se podiveně podrbal za uchem. "Nemusíš se stydět jak za to, že se ti líbí muži, tak za to, že jsi přesto všechno se ženou."
Nastala chvíle ticha.
"Je to  divný." prolomil tu hrůzu Satsuchi a zadíval se tmavovlasému chlapci do očí. "Jak jí to mám říct?"
Kitsu se otočil na fotku a pak zpět. "Prostě jí to řekni. Tak, jak to je."
"Nezdá se mi to tak lehké."
"Zjistíš, že jiná šance nebude. Časem."
Satsuchi otráveně pohodil vlasy, ukousl kus rohlíku a hlasitě polkl. "Jak to myslíš?"
"Bude tě to užírat, že s ní jsi, ale nemiluješ ji. Že jí stále lžeš. Budeš ničit ji i sám sebe a nakonec bude ONA ta, co tě pošle k vodě." vysvětlil Kitsu a strčil si špičku rohlíku do úst. Rychle polkl a vstal. "Půjdu."
Satsuchi byl plný otázek. Nechtěl, aby Kitsu odcházel, chtěl s ním mluvit, chtěl se na něj dívat, chtěl se ho dotýkat. "Jak jsi zjistil, kde bydlím?" zeptal se nakonec.
"Yok řekne všechno, když se mu dobře zalže. I to ,co neví." zasmál se a směrem ke dveřím sebral Satsuchiho tričko ležící na zemi a oblékl si ho.
"Půjčím si ho, můžu?" zeptal se, když ho měl v půlce těla.
"Jasně.." řekl tiše Satsuchi a prohlédl si ho. Vstal ze židle, zasněně došel ke dveřím a otevřel je. Kitsu jemně uchopil jeho hlavu mezi prsty a políbil ho. Pak vyšel na chodbu a pečlivě za sebou zavřel.