Invisible /1/

Věnováno Natálce, Adamovi, Babe a Andymu, za jejich milou podporu. Snad se vám to bude líbit i bez toho milostného aktu, je to přeci jen první díl něčeho úplně nového, co zplodila má hlava, a tak se tam hned nemusí všichni se všemi vyspat :D

Hatsumi poklidně ležela na Satsuchiho hrudi a dívala se do stropu. Prsty mu přejížděla po krku a spokojeně se usmívala, což Satsuchimu nemile oznamovalo, že jeho práce byla dobrá. Jemu ale jeho výkon připadal zcela chabý, necítil se tak, jak by se po milování se svou dívkou měl cítit a tak se znepokojivě posadil a odstrčil ji od sebe. Hatsumi se podepřela na rukou a pohlédla mu do jeho zelených očí.
"Něco není v pořádku?" zeptala se a kousla se do spodního rtu.
"Ne, nic se neděje." oznámil Satsuchi a vstal z postele. Oblékl si kalhoty a otočil se k Hatsumi, která se zkoumavým výrazem ve tváře seděla nahá na posteli, zakrývající se peřinou. Falešně se usmál a pak si sedl k ní.
"Mám tě rád." řekl tiše.
"Čekám víc." odpověděla Hatsumi a smutně se zadívala na prostěradlo. Satsuchi ji pohladil po tváři a znovu se zvedl z postele, míříc ke dveřím jeho ložnice.
Hatsumi stále seděla na posteli a dívala se zmateně do prázdna. Když slyšela bouchnout dveře, zavrtěla hlavou a práskla sebou na polštář.
Satsuchi najednou stál na chodbě svého bytu, opíral se o stěnu a zklamaně si mnul ruce. Jediná věc, co mu teď přišla skvělá, byla možnost zpívat v kapele jednoho svého známého. Konečně si přišel potřebný, že ho někdo chce a že by mohl zabít pár nevyužitých dní. Na druhou stranu, Hatsumi nutně potřebovala trávit každé její volné odpoledne s ním, a tak neměl moc času na nic jiného. Zničený z jejich vztahu, stál tam a přemítal, jak pokračovat - pro co se v životě rozhodnout. Začal pochybovat o tom, že to všechno s Hatsumi dává smysl a při jakékoli vzpomínce na jejich soulož se zasmál sám sobě. Nepřišlo mu to hezké, přišlo mu to nucené, plné intrik a naprosto nezajímavé. Věděl ale, že kdyby tohle Hatsumi řekl, zbláznila by se, a dost pravděpodobně by šla skákat z mostu. Byla přece jen o dva roky mladší, tudíž sedmnáctiletá, a neskutečně se na Satsuchiho vázala. Čekala od něj všechno jako od prince a její naivita postupem času začala rozbíjet jejich vztah, který se do té doby - když Satsuchi nepočítal sex - dal přežít.
Plný zmatených pocitů, přešel Satsuchi chodbu a v obýváku sebral bílé tričko ležící na křesle. Rychle ho na sebe nasoukal a projel si prsty tmavé vlasy. Ty se rozlétly na všechny strany a tak vytvořily nenapodobitelnou image.
Klíče, ležící na jídelním stole vedle fotky psa Akima, brzy chrastily v Satsuchiho kapse a společně s ním odcházely z bytu. Když jel Satsuchi výtahem, uviděl ve třetím patře nakreslené srdíčko. Vzpomněl si, jak před rokem a půl byl s Hatsumi ještě úplně spokojený, znali se jen dva měsíce a kreslili všude srdíčka. Vzpomněl si na její úsměv, který se jí vykouzlil na rtech, jakmile srdíčko nakreslila, a na to, že je to teď všechno úplně jiné. Když výtah dojel do přízemí a nepříjemně sebou cukl, rozhodl se Satsuchi nezatěžovat se hloupými myšlenkami a rovnou jít do zkušebny. Byl dohodnutý se členy oné kapely, že se může zastavit kdykoli během čtvrtka a pátku, a jelikož bylo čtvrteční odpoledne, rozhodl se využít této šance a uplatnit svůj hlas jinde než ve sprše. Namířil si to přímo k metru a celou cestu se snažil nemyslet na Hatsumi.
Když dojel na místo, zmateně potěkával očima sem a tam, aby našel jakýsi nápis, značící starý bar, ve kterém si onen známý utvořil zkušebnu pro svou kapelu. Asi byl dost v krizi, když požádal o zpěv zrovna Satsuchiho, protože ho dost pravděpodobně ani zpívat nikdy neslyšel, avšak ani tato skutečnost ničemu nebránila.
Satsuchi se rozhlédl po ulici a pak pomalu a nejistě vstoupil do budovy, kde ve vyšších patrech očividně byly byty a dole jen prázdno. Šel stále rovně a až když si všiml šipek vedoucích do zvláštních uliček vytvořených z poházených krámů, došel ke dveřím s nápisem "ZKUŠEBNA". Slyšel nesrozumitelné tóny a s doufajícím srdcem neklidně zaklepal a podupávajíc si nohou čekal, kdo mu otevře.
Po půl minutě naštvaně zabušil na dveře a jakmile mu nikdo do pěti sekund neotevřel, vtrhl dovnitř a s naštvaným výrazem si založil ruce v bok.
Onen jeho známý seděl za bubny a vesele si mastil s paličkami o nohy. Jakýsi červenovlasý člověk seděl na zemi a se sluchátky v uších třískal do kytary. Poslední, ležící na zádech s rukama z hlavou, byl vedle elektrické kytary a se zavřenýma očima si cosi pobrukoval. Tmavé vlasy mu ležely všude na zemi a po tváři.
Satsuchi se stáhl a odkašlal si.
Tmavovlasý chlapec ležící na zemi otevřel pronikavě modré oči a zvedl se do sedu. Chladně si Satsuchiho prohlédl a pak do toho rámusu okřikl červenovlasého spoluhráče. "Miko!"
Ten, jakmile uslyšel své jméno, vyděšeně upustil kytaru a vyvalil oči.
"Jé, to bude ten na zpěv. Jak se jmenuješ? Samari?"
Satsuchi se na něj naštvaně podíval a zakroutil hlavou. Pak pohledem přejel na svého známého, Yoka, a vykřiknutím jeho jména konečně upoutal jeho pozornost.
"Satsuchi! Rád tě vidím." řekl a položil paličky na zem.
"Až na to že mě vidíš asi po deseti minutách co jsem tady, je to super." zasmál se Satsuchi.
"Jo, jasný.." odsekl otráveně Yok a postavil se. "To mračící se, co leží na zemi, je Kitsu. A ta rudá hlava je Miko. A pánové, tohle je Satsuchi."
Miko ihned vstal a potěšeně začal Satsuchimu třásat rukou. Kitsu stále ležel na zemi a prohlížel si ho. Pak znovu zavřel oči a lehl si.

Po tom, co Satsuchi odzpíval pár písniček, bylo zcela jasné, že je přijat. Yok vesele přecházel ze strany na stranu a vymýšlel kde všude by mohli vystupovat. Miko seděl na zemi a radostně pozoroval každý jeho krok, přičemž chaoticky mrkal a smál se. Po pár minutách zmateného sledování obou dvou se Satsuchi posadil do rohu místnosti a vytáhl z kapsy telefon. Tři nepřijaté hovory od Hatsumi. Naštvaně všechny smazal a znovu zandal telefon do kalhot.
"My už jdeme, slíbil jsem Mikovi, že ho odvezu domů. Tak pak zamkněte, až půjdete pryč." řekl Yok a spiklenecky mrkl. Z věšáků u dveří sebrali svoje mikiny a odešli.
Satsuchi se cítil úplně divně. Sám, jen ve společnosti toho podivného Kitsuho. Ležel tam, nic nedělal a každý jeho nádech byl doprovázený roztomilým pokřivením tváře. Satsuchimu projel tělem mrazivý pocit a svírajíc kousek svého spodního rtu mezi zuby, namáčkl se víc do rohu.
Kitsu se rychle posadil a znovu se na něj chladně zadíval. Satsuchi ihned uhnul a dělal, že si nevšiml jeho pohledu. Seděl od něj přec takový kousek!
Kitsu. Viděl ho prvně v životě a připadal si jako v nebi. Jeho oči ho popravdě hrozně mátly, protože jednu chvíli jako by ho chtěly poslat pryč, a v druhé jako by ho chtěly pohltit do sebe, ale přesto v nich zářilo tajemno. A ten chladný pohled.. Byl tak jiný než pohledy lidí co potkával na ulici! Byl tak dokonalý!
Satsuchi na chvíli začal přemýšlet, jak se asi zrovna tváří on. Toužebně? Naprosto vyřízeně? I když byl v blízkosti Hatsumi, nikdy se takhle necítil. Nikdy se mu nesvíralo srdce a netoužil po každém jejím pohledu. Její pohledy byli usměvavé a stále stejně známé. A ten Kitsuův? Okouzlující, ale přesto tak bezcitně ledový, jako snad nikdy neviděl. Snažil se přestat dívat se na něj tím způsobem jako doposud, ale jakmile se mu to povedlo, upadl do komatu a nechal se řídit jen tím pohledem. Pohledem toho, koho vůbec neznal. Ale jako by ano.
Kitsu se sarkasticky pousmál a přenesl váhu svého těla na ruce, které měl položené těsně u Satsuchiho. Ten jen vyvalil oči a znovu se víc přimáčkl na zeď. Kitsuho ruce pomalu začaly stoupat a najednou byly opřené o stěny nad Satsuchim. Než se nadál, Kitsuho rty spočinuly na těch jeho a neodbytný jazyk se s ním srandovně pral v Satsuchiho ústech. Ani si najednou neuvědomoval, co dělá. Cítil se naprosto skvěle, úplně jinak než s Hatsumi. Nejdřív ho ovládala nervozita, ale pak se nechal unést pryč jemným dotekem Kitsuho ruky na jeho vlasech. Byl jako zfetovaný, všechno kolem mu přišlo rychle běžící, jen to co se dělo u něj mu probíhalo pomalu. Kitsu se posunul blíž k němu, ale neodtrhl se od své práce. Stále projížděl Satsuchiho vlasy a laskavě si pohrával s jeho jazykem.
I přes to všechno byl Satsuchi schopný slyšet ten zvuk kroků z venku. Kitsu ho očividně slyšel také, a tak se zvedl, znovu ho zahalil chladným pohledem a pak otevřel dveře, přicházejícího Mika pozdravil, obešel, a ztratil se kdesi ve stínech uliček. Miko se vrhnul pro klíče, ležící vedle kytary a s úsměvem vysvětlil, že by se bez nich domů pravděpodobně nedostal. Při tom zvedl Satsuchiho z rohu a vyprovodil ho ven, aby mohl zamknout. Celou dobu mu něco vyprávěl, ale Satsuchi ho vůbec neposlouchal. Přemítal o tom, co se dělo. A o tom Kitsuho nádherně chladném a bezcitném pohledu.