Invisible /2/

Přesto, že jsem slíbila tento díl Andymu, a že tohle není ItaSasu, chci toto věnovat Ziky, protože přestože ji neznám ani hodinu, jsem do ní finálně zblázněná. Taková náhoda, že si mě někdo tak skvělý přidá na fejsbuku jen díky jménu a mým vlasům, a pak obě zjistíme, že máme stejnou yaoi úchylku.. je opravdu dokonalá. A beztak jí tu adresu nedám a tak nikdy nezjistí, že to bylo pro ni, ale to je jedině dobře XD

Satsuchi stál před dveřmi svého bytu a s klíčem v hodlal už pět minut odemknout. Když uslyšel Hatsumi, jak chodí po předsíni, poklesla mu hlava a před očima znovu viděl Kitsuho s jeho mrazivým pohledem. Dveře se prudce otevřely a Satsuchi odskočil k výtahu.
"Ha.. Hatsumi!" zakoktal.
Hatsumi stála ve dveřích a bezradně se snažila nerozkřiknout se. Nadechla se, udělala krok k Satsuchimu a hlubokým pohledem se mu zadívala do očí.
"Nezvedal jsi mi telefon. Jen tak jsi odešel a nebral mi to." řekla s mírnou panikou v hlase a rozklepala se jí brada.
Satsuchi zavrtěl hlavou a podíval se do země. "Promiň, nevšiml jsem si toho." řekl tiše.
"Co se to děje, Satsuchi?" zeptala se zmateně Hatsumi a pohodila blonďatými vlasy.
"Pojď prosím dovnitř." řekl Satsuchi a obešel ji. Hatsumi se nervózně otočila a vkročila za práh bytu. Zabouchla dveře a znovu se vyděračky podívala na Satsuchiho.
"Řekneš mi, co se děje? Máš jinou?" ptala se rychle a naléhavě máchala rukama okolo.
Satsuchi si vzpomněl na extázi, kterou zažil s Kitsuem a na jeho něžné polibky. "Ne. Neblázni, Hatsumi, prostě jsem byl na té zkoušce."
Dívka vypadala, jako by se jí neskutečně ulevilo, ale vzápětí znovu nahodila podezíravý obličej. "Proč jsi mi to neřekl?" naléhala.
Satsuchimu znovu před očima přeběhl obrázek nádherného Kitsuho líbajícího jeho rty a chvíli neodpovídal.
"Na něco se ptám." přerušila jeho vzpomínku Hatsumi.
"Nech mě být." odsekl Satsuchi a odstrčil ji ke zdi. Prošel chodbou a čekal, že se Hatsumi naštve a odejde, ale ona za ním dál kráčela a křičela heslovité věty jako třeba "Řekni něco!" nebo "Nech toho divadla!", přičemž měl Satsuchi chuť otočit se a poslat ji neslušným způsobem pryč.
"Hatsumi, to stačí." řekl klidně, ale stále neměl sílu otočit se k ní čelem.
"Mně to nestačí." řekla sobecky a založila ruce v bok.
"Tak můžeš odejít. Aspoň pro dnešek." podotkl Satsuchi a zcela klidně se jí podíval do očí, ačkoli se uvnitř cítil jako ten největší parchant na světě.
Hatsumi se otočila, sebrala svoje klíče z botníku a práskal dveřmi.
Satsuchi chvíli stál na místě a přemýšlel o tom, co bude do budoucna znamenat to, co právě udělal. Po pár minutách se povrchně pousmál a šel k lednici, odkud vytáhl zbytek včerejší večeře a najedl se. Celý večer se díval z okna a v hlavě se mu křížily skoro dvouleté vzpomínky na Hatsumi s pár minutovými vzpomínkami na Kitsuho. Přišlo mu jako věčnost, líbat ho. A přišlo mu jako nic, být s Hatsumi. Přistihl se, jak ji zavírá do šuplíku někde v hlouby své hlavy a ihned vytáhl z kapsy telefon. Docela se divil, že mu ani nenapsala zprávu, ale nechal to být a zapnul televizi. Po chvilce sledování zpráv o jakémsi loupežném přepadení zaklonil hlavu, zavřel oči, a pokoušel se vybavit si ten pocit, když měl Kitsuho na milimetr u těla. V břiše jako by mu létaly stovky motýlů teplých barev. Cítil teplo jeho těla na dotek blízko, ale když otevřel oči, nikde nikdo. Rozhlédl se po místnosti a promnul si oči. Už byla skoro tma a pokoj byl tajemně černobílý. Chystal se žít věčně? Věčně sám, věčně s Hatsumi? Snažil se přijít na to, co se děje. Ale pořád jen pociťoval ten pocit, jako když ho Kitsu probodával pohledem. Tělo se mu zachvělo a rychle se otočil k oknu. Přišel si úplně jinak než kdy jindy. Panické pocity ovládaly jeho tělo a celý se klepal. Došel ke košíku ležícím na kuchyňské lince, vytáhl prášky na spaní a rovnou dva spolkl. Cestou do ložnice si sundal triko a pohodil ho na zem, rozepnul si kalhoty a pokusil se z nich vyskákat, ale nakonec si je sundal až sedíc na posteli, kde na sebe následně natáhl kalhoty od zeleného pyžama, co dostal od Hatsumi k vánocům. Položil se do peřin, přikryl se a zavřel oči. Stále viděl jen jednu a tu samou scénu, která se opakovala dokola. Pořád, pořád a pořád. A když najednou rychle otevřel oči, bylo ráno. Satsuchi nebyl schopen pochopit, jak noc mohla tak rychle oběhnout, ale při vstávání z postele naprosto zapomněl na jakékoli otázky tohoto typu. Otráveně došel ke dveřím, čekajíc, že Hatsumi už s prosbami stojí u botníku a omlouvá se, ale když se vyklopýtal z pokoje, všude bylo pusto a ticho. Podiveně se zasmál a došel do koupelny, aby si vyčistil zuby a udělal něco se svojí rozčepýřenou hlavou. Pohlédl na sebe do zrcadla a spatřil vybledlý obličej, lemovaný blond vlasy, které sice nebyly v moc dobrém stavu, avšak stále byli krásné. Satsuchi se zavřel do sprchového kouta a dopřál si ranní uvolnění nočního stresu horkou vodou.
Po pár minutách vyšel z koupelny, skoro probuzený a dokonale vonící, procházejíc okolo předsíňky, uslyšel zhurta někoho klepat.
Hatsumi.. řekl si a se pousmál směrem ke dveřím. Pyšně zvedl hlavu a nakráčel k nim. Pohotově otevřel a stoupl si na práh. S výsměšně zavřenýma očima byl najednou popaden a vtáhnut zpět do bytu. Když prudce otevřel oči, znovu cítil ten pohled. Dveře bouchly a bytem neznělo nic jiného než hrozivé ticho.
Před Satsuchim nestál nikdo jiný než Kitsu. Znovu ho probodával chladnýma očima a tentokrát mu držel ruce nad hlavou, v dostatečné vzdálenosti, aby s nimi nemohl za žádnou cenu pohnout. Kitsu se k němu čím dál víc přibližoval a za chvíli se jejich těla znovu dotýkala. Satsuchi se snažil uhnout pohledem, ale mysl ho nutila dívat se přímo do těch vražedných očí.
Kitsu ho tělem naprosto zmáčkl ke zdi a zprudka se přisál k jeho rtům. Jazykem útočil uvnitř jeho úst se snahou o nadvládu a skvěle bodoval. Dostal se stehnem mezi Satsuchiho nohy a pomalu zatlačil na jeho přirození. Zvedl hlavu od Satsuchiho rtů a čekal na jeho reakci. Ten si naprosto hystericky kousal spodní ret a pohledem plným touhy se snažil donutit Kitsueho, aby pokračoval. Ten se jen s výsměchem olízl a znovu zatlačil stehnem na ono místo. Satsuchi se vrhl dopředu za ním, ale Kitsu ho jen silněji podržel a o kousek odstoupil, aby k němu nebyl přístup.
Satsuchi se ještě párkrát pokusil dostat se ke rtům toho odporně nádherného hráče této šíleně podlé hry, ale pak se poddal a klidně stál, pořád se kousající do rtu.
Kitsu se ignorantsky zasmál a opět z němu přistoupil. Sklonil hlavu a zahryzl se mu do krku. Satsuchi zasyčel, ale po krátké bolesti následovala skvělá úleva a extáze. Když se Kitsu narovnal, ani sekundu neváhal  a vrhl se po jeho rtech. Všiml si, že v něm zavládlo překvapení, a že nic takového nečekal. Ale Satsuchi stále dorážel a nakonec byly i jeho ruce puštěny a bylo jim svoleno roztrhnout knoflíky od Kitsuho košile. Ten mezitím obě ruce nechal zaplout do Satsuchiho vlasů a neovladatelně znovu kontroloval to, co se dělo, krom strhávání jeho vlastní košile. Když ucítil Satsuchiho ztopořenou chloubo u svých nohou, přestal ho líbal a usmál se. Vyděšený a stydící se Satsuchi uhnul pohledem. Kitsu se naklonil k jeho uchu a vlídně zašeptal: Jsi úžasný..
Jemně ho kousl do lalůčku a jazykem mu sjel až k pupíku, kde ho políbil a  rukama ho poškrábal na zádech. Satsuchi ho zvedl z podřepu a cestou plnou polibků ho doslova dostrkal do ložnice na postel. Tam mu ovšem byla dominance znovu sebrána a byl hrubě povalen na postel. Znovu cítil ten chladný pohled a hledal v Kitsuových očích touhu. Neviděl nic, jen chladný bezcit. Znovu byl několikrát donucen vyčkat si na polibek, a po chvíli opět cítil ten jemný dotek jeho vlasů. Jakmile věděl, že mu jsou stahovány kalhoty od pyžama, trhl hlavou a se zjevným zděšením v očích pozoroval každý Kitsuho pohyb. Ten jen začal pomalu sklánět hlavu níž a níž, až držel Satsuchiho úd v ústech. Zprvu ho jen něžně laskal a hrál si sním, a pak začal pravidelnými pohyby jezdit nahoru a dolů. Pomalu, stále pomalu, a pak rychleji a rychleji. Satsuchi zaklonil hlavu a se sténáním se chytl oběma rukama rohů polštáře, na kterém byl položený a klepající záda se mu zvedala stále výš a výš, jako by chtěl udělat most. Ve finále se zaklonil a vydral ze sebe sten, který se za žádnou cenu nepodobal ničemu, co kdy zažil s Hatsumi a který napovídal, že vyvrcholil Kitsuemu do úst. Chviličku jen bezvládně ležel a snažil se oznámit si, že je to realita, ale pak se posadil a položil se na znovu chladně pohlížejícího hocha. Snažil se mu vnutit se, ale on ho jen odstrkoval a uhýbal. Satsuchi přestal naléhat a znovu se posadil do pozoru. Chvíli sledoval, jak Kitsu leží na bílém prostěradle a chuť znovu ho cítit u sebe byla silnější než chuť cokoli říct. Mlčel. Ti dva vlastně neprohodili ani větu.
Kitsu zvedl hlavu a poprvé se usmál. "Mám hlad." řekl a slezl z postele. Satsuchi jen vyvalil oči a nandávající si trenky, hopsal za ním do kuchyně. Jeho příjemný hlas mu zněl v hlavě jako zvony. Sledoval každý jeho sebemenší pohyb a cítil se jako v nebi. Vyndal ze skříňky nad linkou dva rohlíky a z lednice máslo a marmeládu. Měl neskutečnou chuť na marmeládu, na něco tak sladkého, jako byla ona extáze, ve které byl ještě před pár minutami. Všiml si, že si Kitsu prohlíží fotku na zdi, kde byl s Hatsumi u vodopádu a oba se vesele usmívali.
"Tvá dívka?" zeptal se.
"Ano." odpověděl hanebně Satsuchi a s namazaným rohlíkem došel až ke Kitsuemu. Čím byl u něj blíž, tím víc se mu svíralo srdce. Když mu rohlík podával, cítil jeho prsty na svých rukou a začervenal se. Kitsu se znovu pousmál a sedl si na židli.
"Nemusíš se stydět." řekl a ukousl rohlíku. Červená marmeláda mu zůstala na horním rtu, a se smíchem si ji olízl.
"Je tu spousta věcí, za které bych se měl stydět." odpověděl zamyšleně Satsuchi.
Kitsu se podiveně podrbal za uchem. "Nemusíš se stydět jak za to, že se ti líbí muži, tak za to, že jsi přesto všechno se ženou."
Nastala chvíle ticha.
"Je to  divný." prolomil tu hrůzu Satsuchi a zadíval se tmavovlasému chlapci do očí. "Jak jí to mám říct?"
Kitsu se otočil na fotku a pak zpět. "Prostě jí to řekni. Tak, jak to je."
"Nezdá se mi to tak lehké."
"Zjistíš, že jiná šance nebude. Časem."
Satsuchi otráveně pohodil vlasy, ukousl kus rohlíku a hlasitě polkl. "Jak to myslíš?"
"Bude tě to užírat, že s ní jsi, ale nemiluješ ji. Že jí stále lžeš. Budeš ničit ji i sám sebe a nakonec bude ONA ta, co tě pošle k vodě." vysvětlil Kitsu a strčil si špičku rohlíku do úst. Rychle polkl a vstal. "Půjdu."
Satsuchi byl plný otázek. Nechtěl, aby Kitsu odcházel, chtěl s ním mluvit, chtěl se na něj dívat, chtěl se ho dotýkat. "Jak jsi zjistil, kde bydlím?" zeptal se nakonec.
"Yok řekne všechno, když se mu dobře zalže. I to ,co neví." zasmál se a směrem ke dveřím sebral Satsuchiho tričko ležící na zemi a oblékl si ho.
"Půjčím si ho, můžu?" zeptal se, když ho měl v půlce těla.
"Jasně.." řekl tiše Satsuchi a prohlédl si ho. Vstal ze židle, zasněně došel ke dveřím a otevřel je. Kitsu jemně uchopil jeho hlavu mezi prsty a políbil ho. Pak vyšel na chodbu a pečlivě za sebou zavřel.

Invisible /1/

Věnováno Natálce, Adamovi, Babe a Andymu, za jejich milou podporu. Snad se vám to bude líbit i bez toho milostného aktu, je to přeci jen první díl něčeho úplně nového, co zplodila má hlava, a tak se tam hned nemusí všichni se všemi vyspat :D

Hatsumi poklidně ležela na Satsuchiho hrudi a dívala se do stropu. Prsty mu přejížděla po krku a spokojeně se usmívala, což Satsuchimu nemile oznamovalo, že jeho práce byla dobrá. Jemu ale jeho výkon připadal zcela chabý, necítil se tak, jak by se po milování se svou dívkou měl cítit a tak se znepokojivě posadil a odstrčil ji od sebe. Hatsumi se podepřela na rukou a pohlédla mu do jeho zelených očí.
"Něco není v pořádku?" zeptala se a kousla se do spodního rtu.
"Ne, nic se neděje." oznámil Satsuchi a vstal z postele. Oblékl si kalhoty a otočil se k Hatsumi, která se zkoumavým výrazem ve tváře seděla nahá na posteli, zakrývající se peřinou. Falešně se usmál a pak si sedl k ní.
"Mám tě rád." řekl tiše.
"Čekám víc." odpověděla Hatsumi a smutně se zadívala na prostěradlo. Satsuchi ji pohladil po tváři a znovu se zvedl z postele, míříc ke dveřím jeho ložnice.
Hatsumi stále seděla na posteli a dívala se zmateně do prázdna. Když slyšela bouchnout dveře, zavrtěla hlavou a práskla sebou na polštář.
Satsuchi najednou stál na chodbě svého bytu, opíral se o stěnu a zklamaně si mnul ruce. Jediná věc, co mu teď přišla skvělá, byla možnost zpívat v kapele jednoho svého známého. Konečně si přišel potřebný, že ho někdo chce a že by mohl zabít pár nevyužitých dní. Na druhou stranu, Hatsumi nutně potřebovala trávit každé její volné odpoledne s ním, a tak neměl moc času na nic jiného. Zničený z jejich vztahu, stál tam a přemítal, jak pokračovat - pro co se v životě rozhodnout. Začal pochybovat o tom, že to všechno s Hatsumi dává smysl a při jakékoli vzpomínce na jejich soulož se zasmál sám sobě. Nepřišlo mu to hezké, přišlo mu to nucené, plné intrik a naprosto nezajímavé. Věděl ale, že kdyby tohle Hatsumi řekl, zbláznila by se, a dost pravděpodobně by šla skákat z mostu. Byla přece jen o dva roky mladší, tudíž sedmnáctiletá, a neskutečně se na Satsuchiho vázala. Čekala od něj všechno jako od prince a její naivita postupem času začala rozbíjet jejich vztah, který se do té doby - když Satsuchi nepočítal sex - dal přežít.
Plný zmatených pocitů, přešel Satsuchi chodbu a v obýváku sebral bílé tričko ležící na křesle. Rychle ho na sebe nasoukal a projel si prsty tmavé vlasy. Ty se rozlétly na všechny strany a tak vytvořily nenapodobitelnou image.
Klíče, ležící na jídelním stole vedle fotky psa Akima, brzy chrastily v Satsuchiho kapse a společně s ním odcházely z bytu. Když jel Satsuchi výtahem, uviděl ve třetím patře nakreslené srdíčko. Vzpomněl si, jak před rokem a půl byl s Hatsumi ještě úplně spokojený, znali se jen dva měsíce a kreslili všude srdíčka. Vzpomněl si na její úsměv, který se jí vykouzlil na rtech, jakmile srdíčko nakreslila, a na to, že je to teď všechno úplně jiné. Když výtah dojel do přízemí a nepříjemně sebou cukl, rozhodl se Satsuchi nezatěžovat se hloupými myšlenkami a rovnou jít do zkušebny. Byl dohodnutý se členy oné kapely, že se může zastavit kdykoli během čtvrtka a pátku, a jelikož bylo čtvrteční odpoledne, rozhodl se využít této šance a uplatnit svůj hlas jinde než ve sprše. Namířil si to přímo k metru a celou cestu se snažil nemyslet na Hatsumi.
Když dojel na místo, zmateně potěkával očima sem a tam, aby našel jakýsi nápis, značící starý bar, ve kterém si onen známý utvořil zkušebnu pro svou kapelu. Asi byl dost v krizi, když požádal o zpěv zrovna Satsuchiho, protože ho dost pravděpodobně ani zpívat nikdy neslyšel, avšak ani tato skutečnost ničemu nebránila.
Satsuchi se rozhlédl po ulici a pak pomalu a nejistě vstoupil do budovy, kde ve vyšších patrech očividně byly byty a dole jen prázdno. Šel stále rovně a až když si všiml šipek vedoucích do zvláštních uliček vytvořených z poházených krámů, došel ke dveřím s nápisem "ZKUŠEBNA". Slyšel nesrozumitelné tóny a s doufajícím srdcem neklidně zaklepal a podupávajíc si nohou čekal, kdo mu otevře.
Po půl minutě naštvaně zabušil na dveře a jakmile mu nikdo do pěti sekund neotevřel, vtrhl dovnitř a s naštvaným výrazem si založil ruce v bok.
Onen jeho známý seděl za bubny a vesele si mastil s paličkami o nohy. Jakýsi červenovlasý člověk seděl na zemi a se sluchátky v uších třískal do kytary. Poslední, ležící na zádech s rukama z hlavou, byl vedle elektrické kytary a se zavřenýma očima si cosi pobrukoval. Tmavé vlasy mu ležely všude na zemi a po tváři.
Satsuchi se stáhl a odkašlal si.
Tmavovlasý chlapec ležící na zemi otevřel pronikavě modré oči a zvedl se do sedu. Chladně si Satsuchiho prohlédl a pak do toho rámusu okřikl červenovlasého spoluhráče. "Miko!"
Ten, jakmile uslyšel své jméno, vyděšeně upustil kytaru a vyvalil oči.
"Jé, to bude ten na zpěv. Jak se jmenuješ? Samari?"
Satsuchi se na něj naštvaně podíval a zakroutil hlavou. Pak pohledem přejel na svého známého, Yoka, a vykřiknutím jeho jména konečně upoutal jeho pozornost.
"Satsuchi! Rád tě vidím." řekl a položil paličky na zem.
"Až na to že mě vidíš asi po deseti minutách co jsem tady, je to super." zasmál se Satsuchi.
"Jo, jasný.." odsekl otráveně Yok a postavil se. "To mračící se, co leží na zemi, je Kitsu. A ta rudá hlava je Miko. A pánové, tohle je Satsuchi."
Miko ihned vstal a potěšeně začal Satsuchimu třásat rukou. Kitsu stále ležel na zemi a prohlížel si ho. Pak znovu zavřel oči a lehl si.

Po tom, co Satsuchi odzpíval pár písniček, bylo zcela jasné, že je přijat. Yok vesele přecházel ze strany na stranu a vymýšlel kde všude by mohli vystupovat. Miko seděl na zemi a radostně pozoroval každý jeho krok, přičemž chaoticky mrkal a smál se. Po pár minutách zmateného sledování obou dvou se Satsuchi posadil do rohu místnosti a vytáhl z kapsy telefon. Tři nepřijaté hovory od Hatsumi. Naštvaně všechny smazal a znovu zandal telefon do kalhot.
"My už jdeme, slíbil jsem Mikovi, že ho odvezu domů. Tak pak zamkněte, až půjdete pryč." řekl Yok a spiklenecky mrkl. Z věšáků u dveří sebrali svoje mikiny a odešli.
Satsuchi se cítil úplně divně. Sám, jen ve společnosti toho podivného Kitsuho. Ležel tam, nic nedělal a každý jeho nádech byl doprovázený roztomilým pokřivením tváře. Satsuchimu projel tělem mrazivý pocit a svírajíc kousek svého spodního rtu mezi zuby, namáčkl se víc do rohu.
Kitsu se rychle posadil a znovu se na něj chladně zadíval. Satsuchi ihned uhnul a dělal, že si nevšiml jeho pohledu. Seděl od něj přec takový kousek!
Kitsu. Viděl ho prvně v životě a připadal si jako v nebi. Jeho oči ho popravdě hrozně mátly, protože jednu chvíli jako by ho chtěly poslat pryč, a v druhé jako by ho chtěly pohltit do sebe, ale přesto v nich zářilo tajemno. A ten chladný pohled.. Byl tak jiný než pohledy lidí co potkával na ulici! Byl tak dokonalý!
Satsuchi na chvíli začal přemýšlet, jak se asi zrovna tváří on. Toužebně? Naprosto vyřízeně? I když byl v blízkosti Hatsumi, nikdy se takhle necítil. Nikdy se mu nesvíralo srdce a netoužil po každém jejím pohledu. Její pohledy byli usměvavé a stále stejně známé. A ten Kitsuův? Okouzlující, ale přesto tak bezcitně ledový, jako snad nikdy neviděl. Snažil se přestat dívat se na něj tím způsobem jako doposud, ale jakmile se mu to povedlo, upadl do komatu a nechal se řídit jen tím pohledem. Pohledem toho, koho vůbec neznal. Ale jako by ano.
Kitsu se sarkasticky pousmál a přenesl váhu svého těla na ruce, které měl položené těsně u Satsuchiho. Ten jen vyvalil oči a znovu se víc přimáčkl na zeď. Kitsuho ruce pomalu začaly stoupat a najednou byly opřené o stěny nad Satsuchim. Než se nadál, Kitsuho rty spočinuly na těch jeho a neodbytný jazyk se s ním srandovně pral v Satsuchiho ústech. Ani si najednou neuvědomoval, co dělá. Cítil se naprosto skvěle, úplně jinak než s Hatsumi. Nejdřív ho ovládala nervozita, ale pak se nechal unést pryč jemným dotekem Kitsuho ruky na jeho vlasech. Byl jako zfetovaný, všechno kolem mu přišlo rychle běžící, jen to co se dělo u něj mu probíhalo pomalu. Kitsu se posunul blíž k němu, ale neodtrhl se od své práce. Stále projížděl Satsuchiho vlasy a laskavě si pohrával s jeho jazykem.
I přes to všechno byl Satsuchi schopný slyšet ten zvuk kroků z venku. Kitsu ho očividně slyšel také, a tak se zvedl, znovu ho zahalil chladným pohledem a pak otevřel dveře, přicházejícího Mika pozdravil, obešel, a ztratil se kdesi ve stínech uliček. Miko se vrhnul pro klíče, ležící vedle kytary a s úsměvem vysvětlil, že by se bez nich domů pravděpodobně nedostal. Při tom zvedl Satsuchiho z rohu a vyprovodil ho ven, aby mohl zamknout. Celou dobu mu něco vyprávěl, ale Satsuchi ho vůbec neposlouchal. Přemítal o tom, co se dělo. A o tom Kitsuho nádherně chladném a bezcitném pohledu.

Na pokraji

Byl další šedý den, na ulici ani noha a Naruto, sedíc u okna, nervózně podupával nohou.
Rozlétly se dveře jeho hotelového pokoje a Sakura rychlými kroky napochodovala k oknu, před kterým se krčil.
"Nenašla jsem ho. Prostě tam nikde nebyl." řekla a v  jejím hlase bylo slyšet, jak potlačuje zlobu.
"Hm." opáčil bez jakéhokoli zájmu Naruto.
Sakura se k němu sehnula. "NARUTO!" zakřičela.
"Co je, sakra?!" rozkřikl se na ní a při vstávání odkopl židli. Sakura vyděšeně ustoupila a v očích měla zdánlivý strach. Celou dobu se snažila dívat se Narutovi do očí, ale po chvíli uhnula pohledem na zem.
"Nechtěl jsem, promiň.."
Sakura se znovu podívala  na Naruta a mírně se pousmála. "Je to tvůj sensei, on určitě přijde. Někde se opil, koupil si pár společnic a teď střízliví někde.. Snad blízko."
Naruto se znovu zadíval z okna. "Tak díky, že jsi se šla po něm podívat." řekl tiše.
"Nikdy jsi nebyl tak smutný, když se Jiraiya nevracel. Co se stalo?" zeptala se zmateně Sakura.
"Nezajímá mě, kde se ten starý perverzák potuluje. Měl jsem jít trénovat, ale ten idiot mi to překazil. Jestli přijde, řekni mu, že jsem šel pryč."
Sakura sledovala, jak se Naruto pomalu zvedá ze židle před oknem a lhostejně si našlapuje ke dveřím.
Jsem idiot. Proč jsem to Sakuře neřekl? A nebo spíš proč to ona neví? Proboha, teď si myslí, že se strachuju o toho starýho blázna. Vždyť je to dneska rok, co Sasuke odešel! Poslal jsem ji hledat Jiraiyu jen aby na chvíli vypadla z mojí blízkosti a nechala mě být. Celý den do mě hustí ty její kecy a ani si nevzpomene, co se před rokem dělo.

Naruto rychle seběhl schody a namířil si to přímo k hlavním dveřím vedoucím na ulici. Rychlými kroky kráčel prázdnotou a přemýšlel, kam to vlastně jde. V hlavě se mu přemítaly vzpomínky a to, jak byl on i Sasuke hloupý. Snažil se vzpomenou si na jeho pohled. Ten chladný, bezcitný pohled, kterým ho vždycky dokázal naprosto dostat do jiného světa.

Venku byla nepříjemná zima a tak Naruto začal přemýšlet, kam se uklidí, aby ho tam Sakura nenašla. Když procházel okolo divného motelu, uvědomil si, že to bude to pravé. Vypadal zcela opuštěně a klidně. Když vešel na recepci, za stolem se krčila stará žena a zmateně si Naruta prohlížela.
"Chtěl bych pokoj." řekl Naruto a položil peníze na stůl. Žena žena je chvíli zkoumala, pak shrábla do kasičky a vytáhla z šuplíku klíč. "Tady, tady.." zachrchlala a položila ho na stůl. Naruto ho rychle popadl a s klíčem pokoje číslo 4 se vydal do přízemní chodby napravo od babičky za stolem.

Když se dostal dovnitř, byl překvapen, že je tak čistý a pěkně upravený. Sundal si boty, lehl si do voňavé postele a za pár minut usnul.

Jakmile se probudil, chaoticky se rozhlédl po pokoji a hledal hodiny. Poté co je spatřil se rychle posadil a zjistil, že je půl dvanácté v noci, tudíž že prospal celý den. Byl rád, že nemusel jen přemýšlet nad Sasukem a jeho odchodem. Zvedl se z postele a vydal se najít sprchy.
Když vyšel z pokoje, na chodbě bylo jen jedno světlo. Rozhlédl se a na druhé straně chodby spatřil obrázek značící dost pravděpodobně koupelnu.
Když došel ke dveřím a nadějně je otevřel, zklamání ho neminulo. Veřejné sprchy nebyly tak čisté a krásné jako pokoje, ačkoli teď, když tam nikdo nebyl, tam krásné vonělo mýdlo.
Mýdlo. To je to co nemám!Naruto vkročil dovnitř a zadíval se jednotlivě ke každému sprchovému koutu zahaleného igelitovou plachtou, jestli tam někdo mýdlo nenechal. U předposledního koutu spatřil malou lahvičku červené barvy. Vesele se zasmál a namířil si to přímo k ní. Cestou si sundal tričko a pohodil ho na mokré kachličky. Když se shýbal k lahvičce s mýdlem, ucítil pohled probodávající ho jako nůž. Otočil se čelem ke sprchového koutu a spatřil to.

Spatřil ten známý, chladný pohled. Ty známé, tmavé vlasy. Ty hluboké oči.
Nezmohl se na víc než jen pootevřít ústa.
"Naruto Uzumaki." uslyšel znít v ozvěně prázdné místnosti. Nevěřil tomu. Pořád se díval do jeho temných očí a snažil se namluvit si, že to není pravda.
"Sa-sa-sasuke.." zašeptal a do očí se mu vehnaly slzy. Jeho pohled ho stále probodával a nahnal mu husí kůži. Vždyť on tam seděl, ON, ten, kvůli kterému Naruto probrečel tolik nocí po tom, co odešel, seděl tam jen v ručníku a měl ten svůj pohled.

Naruto, stále se krčíčí nad lahvičkou mýdla, byl konečně schopen slova. "Co tady děláš?"
Sasuke zavřel oči, pousmál se a klekl si na čtyři před něj. Provokativně se k němu naklonil a kousl ho do rtu.
Naruto nechal dopadnou svoje kolena i ruce na zem a když Sasuke zvedal hlavu od jeho rtů, rychle se k němu přehoupl a políbil ho. Cítil, jak chce být Sasuke dominantní a jak začal přirážet. Jako by se s ním chtěl prát. Ale tak nádherným způsobem, říkal si Naruto. Sasuke dal Narutovi ruku na záda a pomalu ho položil na zem. Začal si jemně pohrávat s jeho vlasy a pak se odtrhl z Narutova polibku. Pozvedl hlavu a zadíval se mu do očí. Narutov viděl, jak se snaží být stejný jako vždycky, bezcitný, ale v koutku oka mu svítila touha. Pohladil ho po tváři a posadil se. Když cítil Sasukeho tělo, jak se dotýká s tím jeho, vrhl se dopředu a přitiskl se na hruď toho, po kterém nejvíce toužil. Jemně mu sevřel kůži mezi zuby a pak táhlým pohybem přejel jazykem k jeho krku. Sasuke uchopil obě Narutovi ruce a přimáčkl ho ke stěně. Držel ho tak silně, že s nimi Naruto nemohl vůbec pohnout. Sasuke se přiklonil k jeho uchu a pomalu ho olízl.
"Jsem tady právě teď a jenom pro tebe.." zašeptal. Naruto vzrušeně zaklonil hlavu a ucítil Sasukeho rty na svém krku. Věděl, že si s ním bude ještě dlouho pohrával. Když se chtěl vytrhnout z jeho sevření a začít se svojí hrou, Sasuke se k němu tělem přitiskl a jeho rty znovu spočinuly na těch Narutových. Prudce vnikl jazykem do jeho úst a jeho dominantní povaha se znovu projevila. Omámený Naruto se přestal vzpírat a jeho ruce povolily. Sasuke kolenem jemně zatlačil na Narutovu ztopořenou chloubu a pustil ho. Jakmile měj Naruto své paže volné, projel s nimi Sasukeho vlasy a pak ho jemně začali škrábat na zádech.
Sasuke rozepnul Narutovi kalhoty a začal je pomalu stahovat. Naruto se nadzvedl a na chvíli přepral Sasukeho jazyk ve svých ústech. Odpojil se a udýchaně přidržel Sasukeho kousek od svého těla.
Vzdychl a klekl si. Kalhoty měl u kolen a jeho mužství se dotýkalo toho chladného protivníka. Cítil napětí a snažil se v jeho očích najít odpověď na jedinou otázku. Co bude teď?Chvíle ticha byla přerušena Sasukeho rychlým pohybem vpřed, kterým znovu zaútočil na Narutovy rty a přitom si jednou rukou stáhl ručník, který měl okolo pasu. Najednou vložil mezi své a jeho ústa prst a jazykem mu po krku sjel až k hrudi, kde ho jemně kousal do bradavek a těšil se z každého Narutova stenu. Vzrušený Naruto ho pohladil po vlasech.
Sasukeho ruka se nevinně začala přibližovat k rozkroku vzrušeného, blonďatého chlapce. Ten byl mírně zmatený, ale zcela v extázi. Znovu zaklonil hlavu a pevně se opřel o stěnu. Cítil, jak ho Sasuke pevně uchopil silnýma rukama a jazykem přejel od bradavek až k podbříšku, kde hlavu zvedl a vzal Narutův úd do úst.
Ten se pevně přitiskl ke zdi a zasténal. Sasuke si s ním nejdřív jen tak pohrával a laskal jej, ale pak začal jemně, avšak intenzivně přirážet. Naruto mu zabořil prsty do tmavých vlasů a pomalu začal udávat tempo. Nestačilo mu to a tak stále přidával a přidával.
Křečovitě svíral pěst druhé ruky a po chvilce dokonalé rozkoše vyvrcholil do Sasukeho úst. Poté se rychle posadil a nevrle se přisál k jeho rtům. Pral se se Sasukeho jazykem, ale znovu byl nucen povolit a nechat se vést. Najednou se rychle otočil k Sasukemu zády a položil mu ruku na svá ramena.
"Jsi si jistý?" zeptal se Sasuke a opřel svou hlavu o tu Narutovu.
"Víc než to." řekl Naruto, otočil se a políbil ho.
Sasuke pomalým pohybem Naruta mírně předklonil a po pár vteřinách do něj vnikl. Naruto cítil bolest a silný tlak, ale vše ihned odeznělo a oba dva cítili skvělý pocit. Pocit štěstí.

Po tom všem se Naruto unaveně svalil na Sasukeho a ten spokojeně vydechl. Objal Naruta a přitiskl ho k sobě pevněji. Když po pár minutách uviděl, že usnul, zvedl ho a donesl do pokoje, kde ho položil na postel a pomalu ulehl vedle něj.

S přicházejícím ránem se Sasuke probudil a zadíval se na spícího Naruta. Jak pomalu dýchá a roztomile drží peřinu v obou rukách. Sklonil se k němu, políbil ho a se slzami v očích mu sevřel ruku. "Miluju tě, Naruto." řekl tiše a zavřel oči, ze kterých posléze vyteklo pár slz. Zvedl se z postele a míříc ke dveřím se znovu ohlédl na Naruta. Ten ale náhle seděl, stále svíral peřinu, a tváře měl celé od slz. "A já tebe, Sasuke.." vzlykl. 
Sasuke se pousmál a otáčeje se ke dveřím, mizel z Narutova života.